O tom, že stojí za to vydržet více než den trvající cestu autobusem do Španělska, se přesvědčili studenti z vyššího gymnázia.
Směrem Barcelona jsme vyrazili v pondělí 23.10. v sedm hodin ráno. Bylo to dlouhé, místa poskrovnu a spát se moc nedalo, ale druhý den ráno jsme dorazili do hlavního města Katalánska. Hygienu jsme zvládli během pár minut na místní benzince a potom hurá do metropole.
Jako první jsme se potkali se sochou Kryštofa Kolumba, který z tohoto města vyplul do Ameriky, původně do Indie, kam i ukazuje prstem z výšky. Toto byla jedna z otázek kvízu, kterými zkoušel nejen znalosti pan Dittrich, náš skvělý a nezapomenutelný průvodce. Tento den se nesl ve znamení poznávání starší části Barcelony. Navštívili jsme čtvrť Barri Gotico, La Ramblu, katedrálu sv. Eulálie a mnoho dalších pamětihodností. Nachodili jsme toho opravdu hodně, takže když jsme později večer dorazili na hotel, spánek byl vytouženou odměnou.
Ani ve středu toho nebylo o nic míň. Po snídani jsme se vydali ke klášteru Montserrat. Zde má svůj domov patronka Katalánska, tzv. Virgen negra de Montserrat- soška černé Madonny. Jelikož leží ve vyšších nadmořských výškách, konečně byla šance zažít pravou španělskou zimu a drsné povětrnostní podmínky. Nic z toho však nemohlo zkazit dojem z úžasných výhledů do naprosto úchvatné krajiny, která je v dobrém naprosto jiná, než tady doma. Kdo chtěl, měl možnost poznat poutní místo i duchovněji, a to vydat se dovnitř kláštera. Komu stačilo obdivovat zvnějšku a měl stále málo kroků, byla možnost dojít ke kapličce, kde je vystavena replika Madonny, o dva kilometry dále. Když se každý dosyta obohatil zážitky podle svého, bylo načase vyrazit směr Girona.
Cestu do města se dalo dobře prospat, protože trvala celé dvě hodiny. Následně jsme opět protáhli nohy procházkou, dokonce přes minulost. V Gironě se dá ocitnout třeba v časech reconquisty, když navštívíte arabské lázně či přejdete středověké hradby, nebo také v době G. Eiffela, jehož most spojuje dvě části města rozpůlené řekou Onyar. Pokud to někomu není dost dobré, nechť políbí zadek lvici. Nebýt covidu, bylo by to možné a vlastně doporučené, neboť polibek zadku lvice na jednom sloupu vám prý zajistí návrat do města.
Úplně poslední věcí středy byl nákup na cestu domů a karaoke na zpříjemnění jízdy na hotel.
Ještě jsme nedali Barceloně sbohem, takže byla naším cílem i ve čtvrtek. Už sbalení a nachystaní na dalších 24 hodin na cestách jsme vyrazili k Parku Güell. Toto takřka pohádkové místo je dílem věhlasného architekta Antonia Gaudího. Nelze s jistotou říci, zda se vyplatí platit za vstup sem, jelikož jako školní skupina jsme byli za dobré slovo puštěni zdarma. Zřejmě ale ano, minimálně podle, nejen evropských, turistů všude kolem. Klidu se tu tedy rozhodně najde pomálu, ale nádherně tu je. Až tak, že se člověk hned ztratí, a to nejen ve vlastní fantazii, kterou Gaudího díla podporují s každým krokem. Jeho rukopis se vine téměř celým městem. Při procházce od Parku ke katedrále Sagrada Família o něj dá téměř zakopávat. Ne však tedy o tuto nejznámější stavbu. Zdá se, že se šplhá až k nebi a to se teprve pociťuje lidská malost. Nemyslím si, že by snad slova stačila na to, aby vystihla pocity, co se usadí na ramenou, když zrak zabloudí k odvážné klenbě a nebo zavadí o souznění světla a vitráže. Zkrátka se to musí zažít, nebo spíše prožít.
Nakonec jsme se vydali směrem ke Casa Milá a Batllo. Cestou jsme měli to štěstí, že se nám podařilo vidět i místní policii v akci, když zasahovala proti chystané demonstraci. Rozloučení se vším všudy. Pak nás polospící nabral autobus a v podobném stavu druhý den i vyložil v Zábřehu u našeho ústavu.
Tak adiós, třeba někdy zase!
Klára Indrová. 3.A
Fotografie z akce si můžete prohlédnout ZDE.