Plukovník Antonín Kouřil se narodil v Brníčku 10. září 1919. Jeho otec byl zedník a měl v Brníčku malé hospodářství. Obecnou školu navštěvoval mladý Antonín Kouřil ve svém rodišti, na gymnázium pak chodil do Zábřehu. Studia se mu však velmi zkomplikovala, když v šesté třídě krátce za sebou zemřeli oba rodiče, a aby mohl dostudovat, musel si přivydělávat kondicemi. Další komplikace mu v roce 1938 přinesl Mnichov a okupace československého pohraničí. Zábřežské gymnázium nacisté hned zavřeli a oktaván Kouřil musel přestoupit do Litovle. Maturoval v létě 1939 už v okupovaném Protektorátě.

Jako idealisticky založený a vlastenecky cítící mladý člověk se Antonín Kouřil hned po absolvování školy rozhodl bojovat za svobodu rodné země. Proto už v červenci 1939 ilegálně překročil polské hranice a v Malých Bronowicich u Krakova se připojil k vojenské skupině vytvořené z českých uprchlíků, k tzv. polskému legionu. Většina českých utečenců v Polsku byla vypravena postupně několika lodními transporty přes gdyňský přístav do Francie. Přednost při odjezdu měli však zkušení vojáci, zejména letci, na Kouřila se tak nedostalo. Se skupinou zbylých Čechů zůstal v Polsku a tam ho počátkem září 1939 zastihla válka. Ta měla ovšem tak rychlý spád, že českoslovenští vojáci vůbec neměli možnost do bojů zasáhnout. Po zhroucení polské obrany a ústupu na východ se dostali do zajetí sovětské armády, která na základě úmluvy s Německem obsazovala východní část Polska. Následovala pak Kouřilova strastiplná jeden a půl roku trvající cesta sovětskými internačními tábory v Kamenci Podolském, Olchovcích, Jarmolincích, Orankách a Suzdalu. Teprve v Suzdalu na jaře 1941 po obtížných jednáních pplk. Ludvíka Svobody se sovětskými orgány v Moskvě mohlo být vysílání transportů československých vojáků na Západ obnoveno, tentokrát ovšem přes Střední východ.

Antonín Kouřil byl zařazen do jednoho z posledních transportů na Střední východ v polovině března 1941. Z oděského přístavu přes Cařihrad napříč Tureckem se dostal do palestinské Haify, během čtrnácti dnů z kruté ruské zimy do tropického pouštního vedra. Z Haify byl pak spolu s ostatními svými kamarády poslán do Egypta a jako vojín aspirant v dubnu 1941 byl zařazen do výcvikové roty čs. pěšího praporu ve výcvikovém středisku v Alexandrii na pobřeží Středozemního moře. V létě 1941 se čs. prapor několik měsíců podílel na bojích britských vojáků a de Gaullových Svobodných Francouzů proti francouzským jednotkám věrným kolaborantskému vichystickému režimu v Sýrii a v říjnu 1941 byl vyslán do obleženého Tobruku v Libyi. Českoslovenští vojáci — a Kouřil mezi nimi — tam vypluli z alexandrijského přístavu na torpédoborcích Napier a Heatly, aby tam vystřídali těžkými boji vyčerpané Australany. Na dny strávené v tobrucké pevnosti Kouřil vzpomíná:

Život v obléhaném městě byl těžký, spojený s nálety, bombardováním a ostřelováním. Žili jsme v dírách vykopaných v zemi a našimi hlavními společníky byly písečné blechy. Skutečnou hrůzu představoval písek, který jsme, když začal vát vítr od Sahary směrem k moři, měli skutečně všude. Člověk pak dýchal písek, jedl písek. Teplota se v době písečných bouří pohybovala od 40° C do 50° C a pro jemný prach nebylo skoro vůbec vidět. Třikrát denně jsme dostávali čaj vařený z poloslané vody. Jinak jen litrovou polní láhev vody na den a chlorovanou vodu na osobní hygienu.

V prosinci 1941 byl Tobruk po 244 dnech obležení osvobozen a českoslovenští vojáci se mohli vrátit do palestinského zázemí. Kouřil jako svobodník aspirant byl vybrán do školy pro výchovu důstojníků v Haifě, absolvoval ji s výtečným prospěchem v dubnu 1943 a hned nato v květnu byl povýšen na desátníka.

Právě v té době skončily boje v Africe kapitulací německo-italských vojsk a českoslovenští vojáci mohli nyní odtud odejít, aby posílili čs. brigádu ve Velké Británii. Cesta to ovšem nebyla jednoduchá, na britské lodi Mauretanii museli proplout Rudým mořem a podél břehů celé Afriky se dostat až do přístavu v Liverpoolu na západním pobřeží Anglie. Antonín Kouřil v hodnosti četaře aspiranta byl tu přidělen k praporu motorizované pěchoty ve stanovém táboře Wivenhoe Park v blízkosti Colchesteru ve východní Anglii. Odtud byl prapor přemístěn nejprve do prostoru severně od Northamptonu ve střední Anglii a posléze k městu Galashiels v jihovýchodním Skotsku. A tady 4. června 1944 zastihla Antonína Kouřila zpráva o invazi Spojenců do Evropy.

Pro nedostatečný početní stav a přetrvávající nedostatky v materiálním vybavení se čs. samostatná obrněná brigáda prvních dnů invaze nezúčastnila. Kouřil ve funkci velitele roty motopraporu s hodností rotného se tak přesunu na francouzské pobřeží dočkal až počátkem září. Českoslovenští vojáci se vylodili v přístavu Arromanches, odtud po krátkém čase byli nasazeni k obléhání přístavu Dunkerque. Tady byl Kouřil převelen k rotě dělostřeleckého zabezpečení a jmenován podporučíkem. V dubnu 1945 však vážně onemocněl a tak konec války smutně musel prožívat ve vojenském lazaretu. Propuštěn byl až koncem května a spolu s ostatními rekonvalescenty na nákladních autech převezen do vlasti.

V osvobozené republice se Antonín Kouřil stal důstojníkem z povolání a v létě 1945 byl s hodností nadporučíka přidělen do vojenské akademie v Hranicích jako učitel protitankové ochrany. Vedl si dobře, a tak už v prosinci 1946 byl povýšen na kapitána a jako perspektivní důstojník měl před sebou slibnou kariéru. Ta však po únoru 1948 byla rázem ukončena. Kouřil tak jako mnoho jeho přátel ze Západu byl postupně odstavován do ústraní, v srpnu 1948 byl z Hranic přeložen do Milovic, v dubnu 1949 mu byla udělena služební dovolená, až konečně v květnu 1949 byl zatčen. Tři týdny krutých výslechů prožil v pověstném Reicinově „domečku” na Hradčanech, následovala samovazba na Pankráci. V září 1949 společně se šesti dalšími důstojníky hranické vojenské akademie byl postaven před soud. Prokurátor Juraj Vieska, nechvalně známý z pozdějšího procesu s dr. Miladou Horákovou, pro většinu z nich žádal absolutní trest — smrt. Při hlavním přelíčení 12. září 1949 byli všichni obvinění důstojníci odsouzeni za údajné „založení protistátní organizace, jejímž účelem bylo začlenit ČSR do systému spojených států evropských, a spolčení ke zničení samostatné republiky a rozvrácení její společenské a hospodářské soustavy”, ne sice k smrti, jak žádal prokurátor, ale k dlouholetým trestům vězení, kpt. Kouřil na dvacet let.

Trest si odpykával nejprve na Borech v Plzni, potom ve vojenské věznici v Opavě a konečně v Leopoldově na Slovensku. Kriminály se střídaly, ale valný rozdíl mezi nimi nebyl. O svém mnoholetém věznění podává Kouřil takovéto svědectví:

Na Borech jsem trávil v samovazbě rok a jeden měsíc. Jedinou činnosti bylo draní peří. Při nesplnění tvrdé pracovní normy neměl vězeň právo ani na skrovný příděl jídla. Pracovali jsme denně 15 hodin. Hned po budíčku, tedy po šesté hodině, jsme začali a s krátkými přestávkami na jídlo jsme drali peří celý den až do devíti večer. Tak to šlo den co den, bez ohledu na den pracovního klidu či svátek, po celých třináct měsíců. Nepřetržitá práce byla podmínkou, aby člověk nebyl obviněn ze sabotáže. Za tu dřinu jsme byli odměňováni vskutku „královsky” — 1,- Kč za den. Přitom jsme byli ještě vydáni na milost a nemilost bandě sadistických trýznitelů, kterým velel smutně proslulý Šafarčík.

V opavské věznici byly podmínky zprvu poněkud lidštější. Vězňové tu vykonávali méně nudné a méně stereotypní práce. Já jsem například lepil potítka do klobouků a čepic. Náš lidštější způsob života byl však zřejmě někomu trnem v oku, neboť po několika měsících byla většina z nás převezena do Leopoldova. Už přivítání, že se odtud odchází jen nohama napřed, předznamenávalo, co nás tady čeká. Byli jsme umístěni po jednom, někde po dvou. Celé týdny jsme nemohli vyjít na čerstvý vzduch, ani okno jsme nemohli otevřít. Dozorci nás tu přímo nemlátili, ale jejich oblíbenou zábavou bylo, že nás nutili několikrát denně dělat 50 až 200 dřepů. Kdo se třeba jen nepatrně provinil proti vězeňskému řádu, tomu byl snížen denní příděl jídla. A když denní dávka byla tak jako tak malá, potom její polovina znamenala fakticky týrání hladem. K určitému zlepšení životních podmínek vězňů v Leopoldově došlo po Stalinově a Gottwaldově smrti, kdy u našich věznitelů vznikly obavy, že by mohli být volaní k odpovědnosti za své činy. Ale brzo jim otrnulo a všechno šlo zase po starých kolejích.

Po šesti letech věznění na podzim 1955 byl Antonínu Kouřilovi nečekaně trest snížen na dvanáct let a koncem roku 1956 byl propuštěn. Zaměstnání si však po návratu domů na severní Moravu — do Dubicka u Zábřehu — hledal obtížně. Nakonec je našel jako závozník při odvozu dřeva u Státních lesů Zábřeh, teprve postupně si tu polepšil jako mistr údržbářské dílny a posléze vedoucí nákupního oddělení. Po odchodu do důchodu se přestěhoval do Olomouce a tam žil až do své smrti 2. května 1996. Rehabilitován byl teprve po listopadu 1989 a povýšen na plukovníka v záloze.

Za své válečné zásluhy byl plk. Antonín Kouřil vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, čs. medailí Za zásluhy, čs. medailí Za chrabrost a britským vyznamenáním Africa Star. Ještě v roce 1991 mu polský prezident propůjčil Pamětní kříž polských ozbrojených sil na Západě.


Zdroj: Filip, Zdeněk, 2002. Cesty hrdinů československého zahraničního odboje 1939-1945. Štíty, Pavel Ševčík – VEDUTA, 45-52, ISBN 80-86438-03-1