„Řeklo se v 6:50 před školou,“ ubezpečovali jsme se už spolehlivě naloženi ve výletním autobuse značky Karosa (vybaven byl toaletou, televizí i automatem na kávu) na půli cesty do Předklášteří u Tišnova dne 29. 5. l. P. 2012 v osm hodin pět minut. Předmětem takového vytržení mezi klimbajícím studentstvem byl nečekaný telefonát spolužáka, který oznamoval, že právě dorazil ke školní budově a netrpělivě vyhlíží zbytek své třídy, potažmo autobus, do kterého by nasedl.
Prekérní situace. Vrátit se a odpískat část programu, nebo pokračovat? Spolužák nakonec zůstal doma. A my jsme, uspaní a jako řízky naklepaní konstantní frekvencí motoru autobusu značky Karosa, frčeli dále.
Program byl nabitý. Na první zastávku mě asi po dvou hodinách jízdy upozornila informační stanice v podobě sousedů obdařených GPS navigací v mobilu. Jaký to světoborný vynález. Autobus vybral několik zatáček a následně se vřítil do díry v asfaltce. Všichni, kdo podřimovali s hlavou opřenou o sklo, se s leknutím probudili. Už jsme si mysleli, že neodjedeme, ale motor se nevzdal a s úsilím hodným Homérových hrdinů nás dotlačil až k první destinaci v rámci naší exkurze. Cisterciácký klášter Porta coeli, Předklášteří u Tišnova. První dojmy? „Kde tu mají záchod?!“
Náběh celého autobusu k toaletám byl působivý, ovšem nemá cenu ho nijak zvlášť rozebírat. Za zmínku by ale stálo, že když jsme se vrátili, paní průvodkyně už na nás čekala před průčelím ke klášteru přilehlé baziliky. Informací nám dala spoustu. Klášter byl založen Konstancií Uherskou, v současné době je obýván čtyřmi jeptiškami a jednou novickou. Cisterciáci jsou známí svou pracovitostí a orientací na zemědělství. Jejich řehole je velmi přísná, mluvit kupříkladu smí jen hodinu denně. Po prohlídce následovalo druhé kolo „záchodobraní“, nákup pohlednic a znovunaložení se do autobusu.
A to už se dostáváme k zastávce číslo dvě. Třebíč. Konkrétněji bazilika svatého Prokopa, která měla fantastickou atmosféru. Na oltář v zadní části dopadalo světlo pronikající sem skrz vitrážová okna. Největší zájem ale vzbudila krypta vyhloubená pod hlavní lodí kostela. Zvláště fakt, že v dobách husitských válek sloužila k uchovávání piva potěšil zejména mužskou část naší výpravy. Na pozemcích baziliky jsme také objevili políčko sloužící k pěstování bylinek. Šalvěj, bazalka, máta… všechno na jednom voňavém místě.
Když naše prohlídka skončila, vyšlo najevo, že jsme poněkud předběhli časový harmonogram, a proto jsme měli spoustu času na návštěvu třebíčské židovské čtvrti.
Třetím, a tedy posledním cílem naší expedice byla všemi očekávaná Telč. (Dá se už jen těžko určit, jestli byla tak očekávaná pro svou pověst nebo spíše z důvodu přislíbeného rozchodu.) Každopádně, město očekávání určitě nezklamalo. Právě naopak. Skupinka studentů si dokonce z přilehlých domků vybírala ten nejhezčí, kde by chtěla v budoucnosti bydlet. Názory se trochu rozcházely. Telčský zámek se nám ale myslím zamlouval všem. Poznali jsme zákoutí známá z televizních pohádek a filmů. Věděli jste například, že Pyšná princezna, ale i Z pekla štěstí se natáčelo právě na Telči?
V zámku mají také zrcadlo, do kterého když se podívá mladý muž či slečna, tak se do roka a do dne ožení. Musím přiznat, že jsme to nevydrželi a do zrcadla nahlédli. V průběhu příštího roku tedy bude ve třídách 5. A, 1. A, ale i 6. A a 2. A určitě veselo.
Zpátky do Zábřehu jsme unavení dorazili asi kolem půl osmé.
Tereza Hányšová, 5. A