Je středa 30. dubna, poslední den v měsíci. Dnešek bude zajímavý, protože já, moje spolužačka Anička Hrochová a paní učitelka Paclíková dnes pojedeme na slavnostní vyhlášení mezinárodní výtvarné soutěže Pod modrou oblohou. Tato soutěž se koná již devátým rokem. Letošním tématem byla Cesta. A na toto téma jsme měli na počítači v programu Malování nakreslit obrázek. Ten se poté vytiskl a zaslal organizátorům soutěže. Obrázek Aničky Hrochové vyhrál 7. místo. A můj obrázek byl vybrán na výstavu. Ano, abych nezapomněla. V této soutěži je i výstava. Jednotlivé obrázky jsou vyvěšeny na pěti různých místech ve městě Moravská Třebová, kde se dnes bude konat slavnostní vyhlášení soutěže.
Náš výlet probíhal následovně. V 7:48 nastupujeme do vlaku Zábřeh – Česká Třebová. Ve vlaku stojíme, protože nikde jinde není místo. Ale to nevadí, za patnáct minut vystoupíme v České Třebové a přestoupíme na vlak, který už rovnou pojede do Moravské Třebové. Patnáct minut uběhlo jako voda. Vystoupily jsme z prvního vlaku a jdeme hledat další spoj. Na obrovské tabuli vidím náš druhý vlak, který má stát na nástupišti s č. 2. Přišly jsme sem, ale tady stojí jen jeden vagón s nápisem Moravská Třebová. Váháme, zda máme nastoupit, ale za chvíli vykoukne pán a ptá se: „Copak hledáte?“ a paní učitelka Paclíková odpoví: „Hledáme vlak, který jede do Moravské Třebové, ale nejsme si jisty, jestli vy tam jedete.“ Pán se zasmál a říká: „To se ví, tak nastupujte!“ Poděkovaly jsme a nastupujeme. Ve vlaku si dalších třicet minut povídáme a na mapě města Moravská Třebová si ukazujeme, kam půjdeme. „Koukněte!“ vykřikla Anička zničehonic a ukazuje prstem z okna ven. Sedí tam zajíc v trávě a druhý běží po cestičce, která vede loukou. Za chvíli budeme vystupovat, takže si začínáme balit věci. Vystoupily jsme z vlaku a potkaly další účastníky soutěže z Uherského Brodu, kteří jdou také na vyhlášení soutěže Pod modrou oblohou. Rozhodli jsme se, že společně najdeme cestu do muzea, ve kterém by mělo být slavnostní vyhlášení. Teď už jdeme parkem a konečně vidím muzeum. Tady se nám „Uherskobroďáci“ ztratili. Asi šli čekat do muzea na vyhlášení. Máme ještě přibližně hodinu čas, a tak jdeme najít můj obrázek do města. Našly jsme ho na městském úřadě. Další byly ještě v Cukrárně Pod Věží, na radnici, v domově důchodců a výherci je měli v muzeu. Máme vše prohlídlé, a tak vyrážíme zpět směr muzeum. Tady k nám přiřadili dva průvodce, kteří nás vedou na naše místa. Na třech židlích je na papírku napsáno: Zábřeh. Sedáme si a čekáme, až začne vyhlášení.
A je to tady, na pódium přišla paní v černobílém oblečení a mluví. Já se ji snažím vyfotografovat, ale chodí z místa na místo, světlo jí svítí do obličeje, takže když pořídím nějakou fotografii, tak vyfotografuji bílou lesklou šmouhu.
Konečně došlo z mluvení na předávání cen. Už mě z toho sezení bolí záda. Vyvolali Aničku. Ta se chudák celá rozklepaná zvedla a svižným krokem šla k pódiu. Tam už jí všichni ti lidé, kteří mají předávat ceny, podávali ruku a blahopřáli k 7. místu. „Ještě fotečku,“ říká paní v černém a stahuje si k sobě balónek napuštěný heliem, přivázaný k tašce s výhrou, který má před hlavou. Ozve se hlasité klap z fotoaparátu a Anička cupitá zpátky za námi. Takto podobně to vypadá u všech. Skončí předávání výher a všichni ocenění si oblékají žluté tričko s nápisem Pod modrou oblohou a jdou se ještě jednou vyfotit na pódium. Poté si k pódiu zavolají paní učitelky a mezi nimi nechybí ani naše milá paní učitelka Paclíková. Předají jim taštičku s vínem, něco jim řeknou a jdou všichni zase zpět. Poté paní v černobílém oblečení vyzve všechny nahoru do síně na přípitek, kde nacházíme obrázky výherců a jiných. Přípitek pronáší slovensky mluvící pán a ukončuje tento den. Paní učitelka Paclíková si nás ještě párkrát vyfotí a pak nás naši průvodci odvedou na oběd do nedaleké školy. V klidu poobědváme a pak vyrážíme na zpáteční cestu domů.
Na nádraží čekáme tak půl hodiny a pak zase stejným vlakem s přestupem jedeme do Zábřehu. Odtud jedu s Aničkou autobusem domů. Já vystupuji v Rájci a ona ve Zvoli.
Dnešní den byl skvělý, užila jsem si to a nikdy na to nezapomenu.
Klára Ospálková, G1. A