Ve středu 16. 11. 2011 proběhla na naší škole akce Příběhy bezpráví, které se zúčastnili studenti posledních tří studijních ročníků. Hlavní téma – komunistický režim a jeho oběti. V první části programu byly promítnuty dva dokumentární filmy Olgy Sommerové z cyklu Ztracená duše národa – Ztráta slušnosti a Ztráta tradice.  Filmy o lidech, jež byli režimem stíháni. S pomocí těchto pořadů jsme se mohli lépe vžít do strastiplných osudů několika jedinců z mnoha. Na to navázala beseda s Vladislavou Guričovou, ženou z Valašska, jež na vlastní kůži zažila perzekuce v padesátých letech 20. století. Tato dáma nám přečetla dokonce několik dopisů odsouzených na smrt, kteří se takto loučili se svými rodinami. Když se nás v závěru zeptala, zda máme nějaké otázky, všichni jsme jen mlčky seděli, neschopni slova.

…Byla to beseda velmi poučná a myslím si, že řadu z nás opravdu překvapila, jak krutá to byla doba a jak nelidsky se chovali Češi k Čechům…

…Setkání a filmy ve mně vzbudily mnoho podnětů k přemýšlení a myslím, že na ně hned tak nezapomenu…

…Každá vláda má své světlé a temné stránky. Já sama si nedovedu představit žít v té době. Pokud jste něco takového nezažili, nemůžete si to ani pořádně představit. Lidé, kteří si tímto obdobím prošli, mohou své těžko popsatelné zážitky jenom vyprávět. Avšak to, co v nich zůstalo, je velmi bolestivé. Proto je obdivuji, že o něčem takovém jsou schopni mluvit. Pamětníci ale odcházejí…

…O hrůzách holocaustu jsme slyšeli všichni. Nenapadlo by mě však, že se mohly podobné zločiny po druhé světové válce opakovat. Pamětníci, vyprávějící své příběhy v dokumentu, se však vyjádřili jasně. Ztotožňovali nacistický režim s tím komunistickým. Cituji: „Bylo to o to horší, že tyto zločiny páchali Češi na Češích.“ Zarazil mě taky fakt porovnání pracovních táborů s těmi koncentračními…