Nejvíc by se asi hodilo začít od začátku. Dne 23. 8. 2012 jsem v poště narazila na dopis adresovaný nějaké Tereze Hányšové. Vzhledem k tomu, že mi pošta chodí tak dvakrát do roka a ve většině případů to ještě bývají pozvánky k doktorovi, jsem byla nucena podivit se. Po otevření obálky na mě vybafl lístek s nápisem „Ortenova Kutná Hora“. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozpomněla, že tak nějak se nejspíš jmenovala soutěž, do které jsem minulý rok přispívala. V dopise stálo, že mě pořadatelé soutěže zvou na slavností předávání cen v Kutné Hoře, protože patřím mezi soutěžící, kteří můžou nějakou tu cenu očekávat. Musím říct, že se mi trošku zatočila hlava.

Tak to tedy začalo. A tohle je můj příběh:

K předávání cen mělo dojít v rámci festivalu Ortenovy Kutné Hory ve dnech 14. – 16. 9. 2012. V pátek čtrnáctého jsme proto s rodiči hned po skončení školy opustili náš milý moravský kraj a vyjeli na západ. Do Kutné Hory jsme dorazili s předstihem asi dvou hodin před vyhlašováním. Stihli jsme se ubytovat v penzionu, navečeřet i prohlédnout si část města. Největší problém byl s hledáním základní umělecké školy, kde měl program probíhat. Oslovili jsme několik náhodných kolemjdoucích, ale ať nás poslali, kam nás poslali, nebyli jsme schopní dojít cíle. Zachránila nás až budova informací, kde nám prozradili, že hledaný objekt těsně sousedí s jejich kanceláří a že jsme ho cestou k informacím jistě museli minout. Minuli.

S novou informací jsme nakonec dorazili k ZUŠ. Už se to tam houfovalo. Potenciální mladí básníci s velmi osobitým stylem dokreslovali atmosféru podvečerní Kutné Hory. Stáli tam v několika skupinkách, povídali si a budili dojem starých známých, kteří se čas od času potkají na ulici. Snad všichni byli starší než já, a proto jsem se neubránila podivnému pocitu. Kolem půl osmé se otevřely dveře a my byli vpuštěni do elegantního sálu umělecké školy. Obsadili jsme sedadla a sledovali dění na pódiu. Program byl zahájen krátkým divadelním pořadem inspirovaným texty zaslaných básní. Některé básně se dočkaly zhudebnění, jiné dramatického přednesu.

Poté se na scéně objevila porota (ve složení Jaromír Damek, Lucie Krupičková, Dagmar Růžičková, Jan Těsnohlídek, Dana Vepřková, Marie Ptáčková) a započalo samotné vyhlašování. Čestných uznání bylo uděleno pět, třetí a druhá místa potom zůstala po dvou. První místo nezískal nikdo. Celý sál tleskal a tleskal, ocenění se usmívali do objektivu přizvaného fotografa. (Vedení soutěže si pravděpodobně vede fotogalerii vítězů.) Laureáti získali diplom, květiny, knihy a básnickou sbírku „Názvuky“ sestavenou z jejich básní. První a druhá místa potom byla oceněna i peněžně.

Jakmile bylo vyhlášeno, společnost se rozptýlila do dvou směrů. Část vyrazila na klubový večer s autorským čtením do Café u Judy Tadeáše a druhá část dala přednost noční procházce městem s kutnohorským rodákem panem Jaromírem Procházkou.

Naše trojice se rozhodla pro poznávání města. Výklad byl podrobný, zajímavý a bohatý na detaily a historické postřehy. Noc byla ale chladná, a proto, když jsme kolem jedenácté končili u chrámu sv. Barbory, jsem už necítila ruce. Spravil to až horký nápoj v nejbližší hospodě.

Druhý den jsme na deset hodin dorazili do Gymnázia Jiřího Ortena. S ostatními soutěžícími jsem se zúčastnila literárního semináře mladých básníků. Začali jsme diskuzí o včerejším dramatickém zpracování našich textů. Zdali se nám to líbilo, nelíbilo, co nového to přineslo a proč. Výpovědi ostatních byly velice výmluvné a barvité, zdálo se, že se slovy to doopravdy umí. Diskuze přešla ve volné vzájemné sdělování si postřehů ohledně psaní. A to: jak začít, co dělat, když se úsilí nedaří, jak nebýt příliš popisný a také, jak důležitou roli v básni hraje začátek a konec. Porota souhrnně zhodnotila letošní ročník soutěže a konstatovala, že došlo k uvolnění tvorby – v soutěži se vyskytlo nejvíce básní psaných volným veršem a básní sebereflektivních. Byli jsme také upozorněni a pozváni na příští, jubilejní dvacátý ročník soutěže. Program festivalu pro příští rok bude prý opravdu stát za to.

Zbytek semináře vyplnil Jakub Vaníček a jeho přednáška o současné poezii.

Dalšího programu jsem se už neúčastnila, a proto jsme vyrazili směrem k domovu.

Ze soutěže jsem si odnesla spoustu zkušeností. Porota působila velmi seriózním a duchaplným dojmem. Nečekala bych, že budu oceněna, protože svou tvorbu jsem do soutěže posílala „jen tak“. Překvapilo mě to a vážím si toho. Soutěž vám všem, kdo třeba píšete a myslíte si, že nepíšete dost dobře, ale i vám, kdo píšete a věříte si, můžu jenom doporučit. Člověk nikdy neví, jak na jeho tvorbu bude reagovat okolí. A pokud ji neukáže, nikdy se to ani nedozví.

Tereza Hányšová