Je čtvrtek 6. 3. 2014 a já právě míjím řecké sloupy – dle tvaru je odhaduji na dórské (anebo se jedná o iónské či korintské?) – umístěné po stranách vchodových dveří našeho gymnázia. Pro zbytek Zábřeha je to možná jen další všední den, ovšem pro studenty naší školy to vypadá, že dnešek nebude jen tak obyčejný. Aby taky ne – v rámci týdne mateřského jazyka se u nás právě dnes uskuteční Den českého jazyka (bez ohledu na to, že oficiálně je stanoven na 21. února), v letošním roce v podobě řeckých olympijských her.
V šatně se potkávám se svojí spolužačkou Martinou, které se na krku houpe obrovský foťák – je jasné, že tento den jen tak neupadne v zapomnění. Společně pak vycházíme z šaten a s dalšími, mladšími spolužáky překvapeně míjíme trojského koně u vchodu do tělocvičny a okouzleně stoupáme po schodech zdobených břečťanem do prvního patra. Zde se setkáváme s větší částí naší školy – studenty nižšího gymnázia, kterým byl zatarasen vstup po druhého patra dívkou v červených šatech. My si ovšem cestu prorážíme a dostáváme se tak mezi prvními do auly, kde má proběhnout slavností zahájení.
Zabíráme ta nejlepší místa a chvíli sledujeme poslední přípravy dnešního dne. Kolem nás se pohybuje spousta lidí v bílých hábitech – odhaduji, že mají svůj vlastní odborný název. Ve svém červeném svetru si v aule připadám chvíli nepatřičně, ovšem moje starosti jsou nic při pohledu na jednu z hlavních pořadatelek dnešního dne, Míšu Schönovou, která právě ve chvíli, kdy se na ni zadívám, vypadá opravdu zoufale. V tu chvíli je mi jasné, že ten lepší den z nás dvou mám já. Navíc jsou mé chmury nad nepatřičností mého oblečení zahnány dárkem od jednoho z bohů – věnci z břečťanu. „Abyste si to taky užili,“ dodává neznámý bůh a pak nám mizí z dohledu. Spokojeně si věnce nasadím a doufám, že vypadá alespoň trošku stylově.
Těsně před osmou je finální zkoušení úvodní scény ukončeno. Lidé v bílých rouchách – bohové – odcházejí na učebnu číslo 23 schovat se před právě přicházejícími studenty.
Svá místa jsme si vybraly dobře – žáci si sedají do přichystaných řad z židlí podél místnosti a my tak máme přímý výhled na menší pódium, na němž stojí improvizovaný trůn a pochodně. Vzadu na stěně si všímám přilepeného plakátu s olympijskými kruhy.
Zahájení začíná nástupem žáků druhého ročníku vyššího gymnázia coby řeckých bohů. Prohlížím si jednotlivé kostýmy a mám radost, když poznávám alespoň poslední dva bohy, ukončující průvod – Héru a Dia.
Nyní se ocitáme na Olympu, sídle řeckých bohů, právě mají být zahájeny olympijské hry. Pochodeň s ohněm je slavnostně donesena k podstavci se svícnem dalším bohem, ve kterém poznávám Hefaista. Ceremoniálem nás provází Míša coby bohyně vítězství, ovšem ke slavnému ukončení nedojde – někdo totiž ukradl vavřínové věnce. To rozzuří Dia, a tak ubozí smrtelníci, žáci nižších ročníků, mají za úkol věnce najít, aby si bohy opět usmířili. „Vraťte nám naše věnce!“ zazní sálem. Poté zástup bohů odchází z auly, zůstává jen bohyně vítězství (Míša) a Hefaistos, aby všem vysvětlili pravidla.
Žáci se musí zúčastnit jednotlivých disciplín – navštívit jednotlivá stanoviště – a plnit všemožné úkoly. Po úspěšném splnění dostanou mince a za ně pak koupí od Charóna (podivného chlápka zahaleného v černém hábitu) nápovědu s tím, kde se věnce nacházejí. A aby toho nebylo málo – jelikož se dřív her mohli zúčastnit jen muži, musí být dívkám namalován knírek. Poté nastává všeobecný chaos a rozřazování do skupin. My s Martinou neváháme a vyrážíme slavnostně k prvnímu stanovišti, kde po chvíli potkáváme první skupinku, bojující o vítězství.
Stanoviště má název Spojka, v pravidlech se ztrácím již po prvních pár sekundách, přestože chvíli po té zjišťuji, že se jedná o docela primitivní hru. Cílem je uhádnout slovo, které si bohové myslí. To slovo ovšem skupinka musí vyslovit společně.
Chvíli se snažím udržet se soutěžícími krok, nakonec to vzdávám a teprve až teď si všimnu výzdoby třídy (učebna číslo 22), která se rozhodně povedla. Improvizované lehátko s nebesy u okna, společně s podnosy plnými ovoce přímo láká k tomu si lehnout a vypustit zbytek dne z mysli. Ale my musíme dál.
Postupujeme více méně systematicky, naše další zastávka je na učebně dvacet, kde si daly holky (bohyně) tu práci a vytvořily hru na interaktivní tabuli. Žáci musí z přeházených písmenek dát dohromady jména bohů. Naopak, u druhého stanoviště v této třídě musí přiřadit text s charakteristikou a jméno boha ke správnému obrázku.
Ani tady se nezdržíme moc dlouho, na stanovištích je pořád co dělat, a my nechceme pořadatele dnešního dne zdržovat. Postupně se prokousáváme přes jednotlivé úkoly dál. Jako již v minulých letech, tak i letos skládají žáci na jednom ze stanovišť básničku, na jiném někteří musí bojovat se rčeními. Ovšem pak jsou tu ještě osmisměrky a úkol napsat větu řeckým písmem, anebo naopak – nějakou větu přeložit.
Horní patro tak máme téměř skoro za sebou, přesouváme se proto úplně nahoru, na půdu, do níž se soutěžící musí probojovat přes hru na schodech (její pravidla nám bohužel po celý den zůstala neodhalena). Na půdě na nás čeká samotný Zeus a úkol pro toto stanoviště je poměrně lehký, nicméně se nikdy neomrzí – pantomima. V rychlosti fotíme paní Paclíkovou s řeckými bohy a pak sestupujeme do nejnižšího patra, naším cílem je nyní tělocvična.
Zda se setkáváme s Hádem a jeho manželkou. Ta žákům v první části stanoviště předčítá příběh. Na něj pak dostanou o chvíli později sérii otázek. Není to nic těžkého, přesto se na otázkách ukazuje, jak málo někteří žáci dávali pozor.
Opravdovou zábavou je pro mě tělocvična proměněná ve stadion. Skupinka je nucena rozdělit se – na dva páry a dva jednotlivce. Cílem je přinést kolečko přes různé překážky co nejrychleji k poslednímu v týmu, který jej musí hodit do koše. První z dvojice začíná na startu – jeden sedí na desce s kolečky, v ruce drží lano, ten druhý jej pak pomocí onoho lana musí dostat okolo kuželů na druhou stranu tělocvičny a zpět, hned nato se předává kolečko druhé dvojici, která má pro změnu dohromady svázané nohy a musí čelit švédské bedně a koze. Předposlední soutěžící musí pomocí klacíku dostat obruč až k poslednímu, který celou hru ukončí ať už povedeným, nebo nepovedeným hodem kruhu. Žáci mají tři pokusy, za každý úspěšný hod jeden bod, ovšem jinak se hraje o nejlepší čas. Chvíli lituji toho, že se i já letos soutěžení neúčastním, zrovna tato část vypadá opravdu lákavě.
Naše další stanoviště je sklep. Zde se ovšem dlouho nezdržíme – je tu zima a improvizovaní bohové nevypadají, že mají moc velkou radost z naší přítomnosti. Než se naše cesty ale úplně rozejdou, zjišťuji, že na tomto stanovišti musí žáci do improvizovaného bludiště schovaného ve tmě. I tady chvíli lituji, že letos nesoutěžím.
Před naším posledním stanovištěm vcházíme ještě na učebnu číslo 21, kde jsou hlavním motivem bajky. Žáci musí do připraveného papírku napsat buď zvíře, nebo charakteristickou vlastnost zvířete. Protože je zde prázdno, bereme do rukou tužky a jen tak ze cviku jeden takový plníme. Dohlížející bohyně se smějí, když místo zvířat píšeme do řádků jména spolužáků. Zřejmě nejsme jediné.
Po chvíli se přesouváme dál, učebna 23. Zde jsou soutěžícím pokládány otázky, na které musí odpovědět. Nezdržíme se dlouho, bohyně naši žádost o fotku odmítají, což opravdu hodně rozhořčí Martinu, a proto za chvíli míříme aulou do první řady, kde sedí porotci hodnotící improvizované vystoupení, které si museli žáci připravit. Přicházíme zrovna ke konci vystoupení, kdy jsou žáci odměněni potleskem a přiměřeným počtem bodů.
Následně se role ujímají porotci, kteří uvedou příběh, kterému pak musí žáci vymyslet a zahrát konec. Jak se později dozvídám, jedná se o Aischylovu hru Orestes. Král Agamemnón má šťastné manželství, dceru Élektru a syna Oresta, ovšem pak je nucen odejít do války a v době jeho nepřítomnosti si jeho manželka najde milence, s nímž naplánuje vraždu Agamemnóna. Agamemnón se vrací z války, je zabit milencem a Élektra ze strachu ukrývá svého bratra před matkou, aby nemohla zabít i jeho. Orestes vyroste a stane se z něj silný muž, který je po letech připraven pomstít svého otce. A právě ve chvíli, kdy se Orestes vrhá na matku, připraven zabíjet, je scéna zastavena. Další děj je na žácích.
Přestože se pokouším být nekritická, výkon první skupinky předvedený s ne příliš velkým nadšením mne moc neoslovuje. Naopak další skupinka je o něco originálnější. Zabití zrádné matky je přerušeno – „Je čas na svačinku!“ ozve se z pódia a všichni si sednou do kruhu a dají se do jídla. To vyvolá v publiku smích a na mé tváři potěšený úsměv. Tím děj ovšem nekončí, Orestes při svačině všem oznámí smutnou zprávu, musí je všechny zabít, což se o pár sekund později stane. Vystoupení je ukončeno slovy „A tak vzniklo Rudé moře!“, neb ze zabitých vyteklo opravdu hodně krve. Skupinka je odměněna smíchem a potleskem zároveň. Plný počet bodů je nevyhnutelný.
Korunu hranému ději ovšem dodává následující skupinka. Roli matky a milence hrají jediní dva kluci v týmu. Jejich Orestes nezabíjí matku hned, čeká na vhodnější chvíli. Naopak Orestova hraná matka využívá volného času a jde si zašpásovat se svým milencem do ložnice. Před své dveře postaví stráž, kterou je nucen Orestes obejít coby královský uklízeč. Dostává se do ložnice, zabíjí milence a poté je následně z místnosti vyhnán. „Jdi si uklízet do pokoje!“ křičí improvizovaná královna a rozrušeně přichází do popředí pódia. Komická scénka je ukončena směšným vypísknutím: „Teď abych si hledala nového milence!“ Hned po té přichází obdivný potlesk a nepopiratelný obdiv všech žáků v aule. Tuhle scénku nebude lehké jen tak překonat.
S Marťou se chvíli poté zvedáme ze svých míst. V průběhu hraní k nám doputovala zpráva, že věnce byly objeveny – skrývaly se v trojském koni, kterého jsme míjely hned na začátku, u vchodu do šaten. Vítězná skupinka nám ovšem utekla, její identita nám zůstává pro tento den odepřena.
Vydáváme se domů. S tak trochu smutným pocitem – letošní ročník Dne mateřského jazyka se opravdu povedl, lítost nad tím, že jsme nemohly soutěžit také, je na nás znatelná. Nedá se ovšem nic dělat. Pryč jsou ta léta hraní si na gymplu na řecké bohy, případně na malé čaroděje z Bradavic. Odcházíme, Martina míří k babičce a já na autobus. Doufám, že i další studenti, kteří kdy budou navštěvovat naše gymnázium, budou mít šanci zúčastnit se takových dnů. Protože ty vždycky stojí za to!
