Říká se, že čas plyne jako voda – aniž si to člověk uvědomuje, pár dní se přehoupne v týdny, týdny následně v měsíce a ty poté v roky. Čas nečeká ani nezpomaluje a není možné ho zastavit.Přesně takovým způsobem uplynulo i naše půlroční odloučení s německými partnery, jež se stejně jako my účastnili výměnného programu na téma „Česko-německé vztahy ve 20. století“ – v jednu chvíli jsme se sklesle loučili na nádraží v Praze se sliby brzkého shledání na rtech a najednou, jako by lusknutím prstu, nastala doba se opět setkat. Tentokrát ovšem čekala nás, české studenty dlouhá a úmorná, desetihodinová cesta do Marktbreitu v Německu, která však stála za to, protože na jejím konci se nacházel týden plný nových zážitků, poznávání německé kultury a také každodenního života v hostitelských rodinách.
Podobně jako v Česku, i tuto první květnovou neděli jsme započali shledáním se svými výměnnými kamarády, po druhé už o něco smělejšími, přestože nervozitě se ani jeden z nás stejně neubránil; dále jsme se seznámili s rodinami těchto studentů a s prostředím, v němž jsme měli strávit následující čtyři dny, nutno podotknout, že nejčastěji v přilehlých vesničkách okolo Marktbreitu, kde se nachází tamější gymnázium.
Zpočátku bylo pro každého z nás domlouvání se němčinou malým oříškem, což se sice během týdne zlepšovalo, avšak pondělní hodiny v pantomimickém duchu, jež nám měly pomoci odbourat zábrany a staly se i přípravou na divadelní nacvičování v úterý a pozdější představení před rodiči a sourozenci všech zúčastněných ve čtvrtek, nás nejenom nadchly, ale dokonce jsme si je i nesmírně užili, jelikož jsme si mohli na vlastní kůži vyzkoušet, jak důležitá je v konverzaci a běžném životě řeč těla a že zcela ji ovládnout není nic lehkého.
Toto pantomimické vystoupení se ovšem neneslo v duchu her a zábavy, i když té jsme si během nacvičování užili nespočetně, nýbrž šlo ruku v ruce s významnou osobností českých a německých dějin, a to s pražským německy píšícím spisovatelem Franzem Kafkou, jehož životní osud a dílo jsme si přiblížili a společně rozebrali, přičemž nakonec jsme se ve skupinkách dohodli, jakou jeho povídku na závěrečném večírku ztvárníme, samozřejmě až po konzultaci s našimi učiteli.
Kromě pondělní pantomimy, hospitací ve vyučování a hodin hudební výchovy si pro nás Němci připravili uvolněný a zajímavý program plný procházek po okolí Marktbreitu, převážně tedy v místech, kudy vedla známá římská pevnost zvaná Römerlager, o níž jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí a užitečných informací, což nás dovedlo až ke středečnímu bodu programu – návštěvě nedalekého Würzburgu. Tam jsme se zúčastnili komentované prohlídky Rezidence zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a navštívili přilehlé a všemi barvy hrající zahrady.
A jelikož ve čtvrtek byl v Německu státní svátek, důležitým mezníkem se pro nás stal pátek – den, kdy jsme se rozloučili se svými náhradními rodinami, s nimiž jsme se během týdne opravdu sblížili, načež jsme i se svými německými partnery odjeli obdivovat krásy světového Norimberku a jeho staleté historie.
Před návratem do České republiky jsme tak poznali hrůzy páchané na židech v souvislosti s Norimberskými zákony a na vlastní oči mohli spatřit slavné muzeum Dokumentationszentrum, což v nás všech zanechalo velký dojem. Poté jsme si představili i samotné město a v sobotu již odevzdaně zamávali našim spolubojovníkům, když se naše cesty opět rozdělili. Všechno bylo mimořádně emotivní, ale jsme si jisti, že to nebylo naše poslední setkání.
Celý projekt by však nebylo možné uskutečnit bez finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti. Za tradiční podporu partnerovi projektů srdečně děkujeme.
Míša Zezulová