Druhá návštěva pana Thomase Graumanna na zábřežském gymnáziu

18. března navštívil opět po roce naše gymnázium pan Thomas Graumann se svojí manželkou Caroline. Studenti třetích ročníků měli možnost se díky jeho prezentaci a osobním vzpomínkám seznámit blíže s obdobím okupace, holacaustu i obdobím poválečným. Pan Graumann je jedním z 669 dětí zachráněných Angličanem Nicholasem Wintonem. Narodil se v roce 1931 v Brně do židovské rodiny. Jeho dětství bylo i přes rozvod rodičů idylické, s nevlastním otcem, maminkou a bratrem žil na zámku v Těšanech. Jeho rodiče se v roce 1938 odmítli vystěhovat před hrozícím nebezpečím fašismu do Austrálie a následovat tak některé příbuzné. Zažil tak začátek protektorátu, obsazení zámku v Těšanech německými vojáky, ničení židovských obchodů, fyzické napadání Židů a Čechů. Jeho odjezd ze země do Skotska patrně pomohl zorganizovat katolický farář Odstrčil z Klobouk. 1. srpna 1939 se tak ocitl na pražském Wilsonově nádraží. Dodnes vzpomíná na množství zde přítomných dětí, na maminku a babičku, které ho doprovázely, číslo, které dostal na krk. Na neklid a úzkost, i když tehdy ještě netušil, že jim dává poslední sbohem.

Netušil ani, že vlak, kterým cestuje, je poslední vlak, který mohl vyvézt židovské děti z Protektorátu. Jeho bratr Tony zůstal kvůli nemoci doma, měl jet následujícím vlakem 1. září 1939. Už nikdy se nespatřili. Skoro všichni příbuzní pana Graumanna zahynuli v koncentračních táborech. On sám přilnul v náhradní rodině ve Skotsku ke křesťanské víře, věnoval se studiu biblistiky, působil jako misionář na Filipínách, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, Američankou Caroline.Oba se nakonec rozhodli žít v USA, ke dvěma adoptovaným dětem přibyly dvě vlastní a nyní se manželé Graumannovi těší z deseti vnoučat.

Pan Graumann je neuvěřitelně vitální a pozitivně naladěný člověk, ale také nesmírně pokorný, na tom se studenti našeho gymnázia shodli. Nedbá na svůj vysoký věk, ani zdravotní potíže, které má,a své prezentace a přednášky vnímá jako poslání. Čechy jsou zemí, kterou má rád, zemí, ve které po roce 1989 částečně bydlí, zemí, do které se velmi rád vrací. Chce co nejvíce mladým lidem přiblížit dobu a dějinné události, které zažil,aby nebyly zapomenuty. Jeho životní krédo? Nikdy, nikdy, nikdy to nevzdám!!!

IK