Na hodinách v nádražní hale se skví za deset půl sedmé večer, napětí mezi českými žáky roste s každou odbytou vteřinou a každý z nich s napětím žmoulá v ruce lísteček s naplánovaným programem pro nadcházející týden plný dobrodružství pod taktovkou letošního kontroverzního tématu „Česko-německé vztahy po 2. sv. válce“. Je neděle – den, kdy 14 – ti letá spolupráce českého gymnázia v Zábřehu a německého v Marktbreitu začíná psát novou kapitolu, den, kdy se poprvé setkají dvě nervózní osoby tváří v tvář a budou vhozeni do společného života v České republice.

Ano, nějak podobně opravdu začal náš první společný den. Nejdříve jsme se po příchodu německých dívek spárovali podle rozřazení (díky němuž jsme si všichni mohli se svým výměnným partnerem – nutno podotknout, že letos pouze partnerkou – dopisovat měsíce dopředu, abychom se lépe poznali), rozloučili se s ostatními a nakonec odjeli k sobě domů, kde kolotoč němčiny, angličtiny, představování a počáteční nervozity směle pokračoval.

V pondělí nás z pohledu celkových pěti dnů čekal nejméně nabytý program složený pouze z přivítání německých žáků a učitelů ředitelem školy, starostou města Zábřeh a volným odpoledním programem, protože v dalších třech dnech jsme po dopoledních hospitacích ve výuce následovně navštívili Muzeum československého opevnění, dělostřeleckou tvrz Boudu, taneční hodiny v kulturním domě v Zábřehu, kuželnu a ve čtvrtek zakončili program na naší škole závěrečným večírkem, na nějž každý výměnný pár připravil malé občerstvení, kde jsme si také společně zatancovali a zhodnotili své zážitky a poznatky z celého týdne.

Já osobně si ale myslím, že nejsilnějším zážitkem, kromě vzájemného poznávání se s lidmi z kulturně zcela odlišné země, pro nás všechny bylo úterní sledování filmu Habermannův mlýn a následná diskuze v duchu poválečných vztahů mezi Českem a Německem.

S příchodem pátku se však radostná nálada promíchala se smutkem z neúprosně se blížícího konce týdne. Hned brzy z rána jsme se totiž všichni setkali v nádražní hale, což nás myšlenkami přivedlo na úplný počátek cesty, a vlakem se přesunuli do Prahy, kde jsme německým žákům v jejich rodném jazyce představili naše nejkrásnější a po světě nejznámější město. To bylo pro mnohé velikou zkouškou vlastních dovedností a píle. Ještě téhož večera jsme pak na rozloučenou s novými přáteli navštívili Black light theatre, shlédli představení o Faustovi a druhý den se po deváté hodině na hlavním nádraží v Praze rozdělili, kdy německá delegace zamířila zpět do Marktbreitu a česká naopak do Zábřehu.

A přestože loučení se nám všem zdálo příliš emocionálním a neubránili jsme se slzám, slíbili jsme si, že dopisovat si rozhodně nepřestaneme, že si všechny vzpomínky uchováme pevně ukotvené v mysli a využijeme, co nás tento týden naučil, k tomu, abychom si druhou část výměny v Německu, jež nás teprve čeká, užili stejně jako tu první tady v České republice.

Michaela Zezulová, 3. A